english

Sonety

pro klarinet, vibrafon a komorní orchestr, durata 17 min., 2007

Sonety nejsou ničím jiným než tím, co se pod jejich názvem obvykle skrývá. Tedy stručnými (hudebními) tvary o mém vztahu k lidem, kteří jsou mi nějak blízcí a jejichž přítomnosti v mém životě si cením. Svým obsahem mají být tím, čím chci být i já pro ně – tedy vlídným a chápavým partnerem. Místo nějakého „pozitivního diktátu“ si kladu za cíl, aby má skladba odrážela to, co cítí každý z jejích posluchačů k lidem, kteří jsou vzácní jemu. Naleznou v ní něhu i podrážděnost, její výraz je pokorně čekající a jindy zase tak akční, až lehce arogantní – měla by odrážet ty podoby lásky, které se dotkly i mne.
Tak, jak je tomu i u Petrarkových sonetů, i zde je obsah uveden v součinnost s předem stanovenou (vypočítanou) formou. Jedná se o šest vět, z nichž každá sama o sobě (a po svém) podléhá principu zlatého řezu. Věty se postupně v poměru zlatého řezu zkracují, odpadává z nich vše, co ta poslední už nepotřebuje, aby přes svou stručnost neztratila na své výstižnosti. Oba sólisté mají své role – introvertní, klidný, mlčenlivý vibrafon je ve své kadenci tím, co potřebuje jeho extravagantní, cholerický až lehce uřvaný protějšek (klarinet).