english

Troufalost

pro soprán, 3 violy, bicí (vibrafon, triangl, činel, Tam-tam) a harfu, durata 11 min., 1999

Troufalost

Toužil jsi už dávno napsat báseň
tak prostou a průzračnou, že by byla
neviditelná,
nikomu na obtíž zde, ale možná
čtená Andělem! A přemýšlel jsi často,
o čem by taková báseň měla zpívat,
i když cítíš, že o čemkoli,
jenomže tak prostě a průzračně,
že by musela být neviditelná…

   (Vladimír Holan)

Na tento text se mi zachtělo napsat hudbu, která by korespondovala svou prostotou a průzračností s onou „neviditelnou“ básní. Ne tím, že by byla neslyšitelná (i když k tomu místy nemá daleko), spíše jinou svou vlastností, kterou lze přirovnat k Einsteinovu pojmu „klidová fáze pohybu“. Tento termín označuje situaci, kdy např. dva automobily jedou stejným směrem a rychlostí – přestože se oba pohybují, vůči sobě vlastně stojí.

Přeneseno do řeči hudby: šlo mi o to, aby napětí, které je ve skladbě přítomno, uspokojilo a zároveň nepřehltilo posluchačovo očekávání. Výsledkem má být hudba, která místo děje či programu vyjadřuje stav. Stav, který se nemění po celou dobu trvání skladby, jen je vnímán někdy intenzivněji, jindy méně intenzivně.

S trochou troufalosti rozveďme tuto myšlenku ještě dál. Hudba, která vyjadřuje po celou dobu neměnný stav, má za následek značnou deformaci vztahu fyzikálního a psychologického času. Zatímco fyzikální čas – oněch jedenáct minut, které skladba trvá - nelze zpomalit, zrychlit ani zastavit, jsem přesvědčen, že s psychologickým časem lze dělat podstatně víc. Mým cílem tedy bylo, aby posluchač mohl zcela ztratit pojem času, ale myslet si, že se mi to podařilo a že tato skladba působí univerzálně, to by byla teprve troufalost…