english

Úniky k radosti

pro soprán, recitátora, klarinet, smyčcové kvarteto a 2 hráče na bicí (vbf, crotali, 5 tbl, 3 ptti, 3 bng, 2 tom-t., Tam-tam) a recitátora (hluboký mužský hlas), durata 17 min., 2004

Zeď I.

Tato zeď není zde kvůli delším větvím
plným plodů tam uvnitř, za ní…
Neodděluje, nehlídá a nesoudí
a, letitá, je si vědoma,
že spíče zasahuje do ticha
tím, že se drolí na sám krevní kámen…
A protože nemůže být něčím jiným,
nic nezmeškává, i když končí
málo navštěvovaným ženským záchodkem…

Zeď II.

Tato zeď s rychle uzavřeným
kusem prostoru je také
plna zarudlých trhlin
po mrtvici cihel…
Málo pozorné k nepřítomnosti slunce,
stíny skrývají dorozumění s člověkem
až po úklad…
A zrovna tady jste se mě ptala,
je-li život sen, vy,
tak živoucí, právě když spíte,
celá ve snu… Ale ta zeď!
Došla k vědomí sebe samé?

Radost

To, co jste řekla a pak ještě žila,
bylo pro mrtvé… Vždyť opravdu
jenom radost je v čase,
neboť jedině ona je právě teď,
nejpřítomnější. Nejsmrtelnější…

   (Vladimír Holan)

Pro tuto skladbu jsem zvolil tři básně ze sbírky „Asklépiovi kohouta“ od Vl. Holana. Jejich výběr rozhodně nebyl jen otázkou mého momentálního rozpoložení (líbí – nelíbí). Hledal jsem takové, které se zabývají podle mne vůdčím tématem nejen Holanova myšlení – otázkou možné míry a omezenosti lidské svobody. Všichni totiž žijeme mezi mantinely – mezi zdmi. Některé si vytváří lidská společnost sama a jsou tedy proměnlivé, jiné jsou stejné snad od dob, kdy člověk bydlel v jeskyních a prak byl hudbou budoucnosti.

Takovou neměnnou zdí, která snad nejvíce ovlivňuje lidský život, je čas. Jako každá zeď umí vést i omezovat: člověk díky němu je schopen vývoje, poučí se z chyb, vzpomíná na minulost a plánuje budoucnost. Díky němu myslí v relacích, neustále srovnává. Život tak má podobu série událostí, skutků, informací… A v tom také přináší největší omezení – díky němu život musí mít podobu příběhu, který i kdyby byl celý naplněný jen radostí a štěstím, člověku snadno proteče mezi prsty.

Skladbu lze podle stále se zeslabujících úderů na Tam – tam rozdělit na pět dílů, které se směrem ke konci prodlužují. V každém z nich je hlavním činitelem jiná hudební veličina (barva, dynamika, harmonické napětí atd.), v těch nejvypjatějších místech působí stejnou měrou všechny. Většinou hudba vyjadřuje vývoj (strukturální změny, dynamické gradace aj.), několikrát však tento vývoj dospěje k naprostému uvolnění všeho napětí a hudba začne vyjadřovat – doufám, že radostný – stav, iluzi bezčasí. I tehdy samozřejmě přináší změny, které jsou ale drobné a částečně předvídatelné. Lze je sice sledovat, mým cílem však bylo, aby nenabádaly ke sledování a přinášely prožitek klidné, snivé radosti. Jsou to okamžiky kdy je jedno, co bylo a co bude, důležitá je jen přítomnost.

„Úniky k radosti“ tedy nejsou nářkem nad lidským neštěstím. Já nepatřím k lidem, kteří si chtějí stěžovat touto cestou na své „problémy“. „Úniky“ jsou jen metaforické vyjádření pro ty chviličky, kdy se mi podaří tak ponořit do prožitků – svých či lidí, k nimž mám blízko – že se radost stane tím jediným, co mě doslova pohltí, co je právě teď a co je tak snadno smrtelné…